HISTORIE NIAGARSKÝCH VODOPÁDŮ

Prvními lidmi, kteří poznali a využili sílu Niagarských vodopádů, byli pravděpodobně indiáni žijící v oblasti Niagary. Prvním Evropanem, který zdokumentoval tuto oblast, byl francouzský kněz otec Louis Hennepin. Během výpravy v roce 1678 byl ohromen významem a velikostí Niagarských vodopádů. Po návratu do Francie Hennepin vydal zprávu o svých cestách v knize "Nový objev". Díky této knize se Niagarské vodopády poprvé dostaly do povědomí západního světa. A inspirovala další průzkum niagarské oblasti.

Rozvoj železnice v 19. století zpřístupnil Niagarské vodopády davům návštěvníků. Díky tomu se staly hlavním cílem cestovatelů z celého světa. V roce 1804 strávil u vodopádů líbánky mladší bratr Napoleona Bonaparta Jerome se svou americkou nevěstou. Podle vábení historie Niagarských vodopádů se mu připisuje zásluha na zahájení tradice líbánek u Niagarských vodopádů.

V roce 1885 byl v Ontariu založen Park královny Viktorie - první kanadský provinční park, který měl tuto oblast zachránit před překupníky a spekulanty. V témže roce byl podobný veřejný park vybudován na americkém břehu. Každoročně sem zavítají miliony turistů. Prohlížejí si vodopády z vrtulníku, několika věží, tunelu pod Podkovovými vodopády, tryskového člunu přes spodní peřeje, lanovky Aerocar nad vírem a lodi Maid of the Mist, která vozí výletníky k úpatí vodopádů. Mezinárodní dohody řídí odvádění vody pro vodní elektrárny, které byly poprvé vyrobeny v roce 1893 na kanadské straně řeky. Niagarská diverzní smlouva určila, že v létě je pro vodopády během dne vyhrazeno minimálně 50% vody, v zimě a přes noc je povoleno až 75%. Zbývající část je rozdělena mezi Kanadu a USA. Voda je odváděna z řeky Niagary nad vodopády a přiváděna do turbín Sir Adam Beck v Kanadě. Voda se vrací do řeky kanály a tunely, které generují stanice č. 1 a č. 2.